Rozmarná odyssea

Jednu z pozoruhodných českých próz posledních desetiletí resuscitoval Radioservis v podobě audioknihy, respektive dramatizace vydané na zvukovém nosiči. Román Jiřího Marka Můj strýc Odysseus zůstává poněkud ve stínu populárního Panoptika starých kriminálních příběhů a je čtenáři dnes možná trochu opomíjen – kniha byla poprvé vydána roku 1974, poté několikrát reeditována, ale během posledního čtvrtstoletí vyšla znovu jen jednou (2001). A přitom je to próza dějem usazená sice v minulosti, kterou s časovým odstupem stále více nahlížíme s nostalgickým sentimentem (poslední desetiletí monarchie a první desetiletí republiky), ale náhledem na hříchy světa stále současná. Posuďte sami – takto vidí poměry v mladé republice Československé vypravěč knihy: „Republika byla rozdělena jako úrodné pole na díly a parcely a každou obhospodařovala jiná politická strana; ty se znesvařovaly a usmiřovaly podle toho, co zrovna víc vynášelo. V novinách se tomu říkalo politický boj a ti, kdo neměli čas a chuť se ho účastnit, tomu říkali lumpárna...“

Markův román, inspirovaný dávným Homérovým eposem a jeho titulní postavou, ovšem není jen nějakou společenskokritickou prózou. Je zároveň rozmarným a zábavným příběhem, stejně jako románem mravů.

Zkušený režisér Jan Jiráň si Markův text sám zdramatizoval – a jako inscenátor promyslel do detailu. Ve zvukové adaptaci sice tolik nevynikne pěkný jazyk Markovy prózy, který bychom mohli označit až za „vančurovský“, ale Jiráň ponechal typické rysy předlohy, v níž se epizody příběhu proplétají s vypravěčovou řečí i s promluvami hlavní postavy k vypravěči (s typickým oslovením „chlapče“). Atmosféru příběhu dokresluje původní hudba Vratislava Šrámka, ale i s citem volené drobné zvuky a ruchy.

Na časové ploše šesti hodin a sedmi minut se Jiráňovi podařilo rozehrát směšněhrdinské panoptikum postav a postaviček (i pro malé role vybral však nepřehlédnutelné herce), v němž má hlavní slovo strýc Frajvald, onen moderní Odysseus, který veškeré nástrahy osudu překonává podnikavou chytrostí i pragmatickou mazaností. Je to jedna z těch roztomilých literárních postav, jež si navzdory své truchlivé profesi (strýc Frajvald je majitelem pohřebního ústavu) dokážou užívat života naplno a s radostí.

Nahrávka vznikla přímo pro zvukový nosič (CD/mp3). Radioservis tak znovu velmi šťastně a plnokrevně vystoupil z kruhů, které mu předurčuje jeho pevné spojení s Českým rozhlasem, s aktuální i historickou rozhlasovou tvorbou. Stalo se tak i díky sponzorské podpoře společnosti Nosta-Hertz.

Jiří Marek: Můj strýc Odysseus. Radioservis 2016. Dramatizace a režie Jan Jiráň, Účinkují Václav Postránecký, Jaroslav Plesl, Kamil Halbich, Lucie Juřičková, Simona Vrbická, Jaromír Meduna, Miroslav Táborský, Jiří Lábus, Jan Vlasák, Naďa Konvalinková, Tereza Bebarová, Arnošt Goldflam a další. Celkový čas: 6 hodin 7 minut. Vydáno na CD ve formátu mp3.

Nabokov poprvé v audiu

 „Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše...“ Už v krátké vstupní kapitole, kterou začíná zvuková nahrávka románu Vladimira Nabokova Lolita, rozehrává Miloslav Mejzlík polohy, s nimiž se posluchač setká v následujících hodinách poslechu. Nenaplněná – protože nenaplnitelná – touha, občasné záblesky radosti, byť pokřivené, melancholický smutek, vědoucí cynismus... Volba Miloslava Mejzlíka pro mnohovrstevný text Vladimíra Nabokova (do češtiny výborně převedený Pavlem Dominikem) byla víc než šťastná. Skoro bych řekl, že si po poslechu neumím lepšího interpreta představit. Humbert Humbert je v Mejzlíkově podání přesně takový, jaký má být – zároveň odpuzující i přitažlivý, či alespoň hodný našeho soucitu.

Ruský porevoluční exulant Nabokov nosil téma Lolity v hlavě dlouhá desetiletí. Román postupně dozrával v řadě rozličných náčrtků a fragmentů, téma probleskuje i v některých jiných románech, byť třeba v pozměněném gardu (autor o tom podrobněji píše v textu, který uzavírá české knižní vydání, a věnuje se tomu i Václav Jamek v doslovu k druhému českému vydání). Když záměr dozrál a Lolita vyšla – nejprve roku 1955 v Paříži (anglicky) a teprve o tři roky později i ve Spojených státech, kde od roku 1940 autor žil – konal se pochopitelně skandál. Ten zajistil Nabokovovi finanční nezávislost i širší věhlas. Lolita je od té doby obecně známa a jméno, které vypravěč Humbert objektu své touhy přiřkl, dokonce žije svým vlastním životem – stalo se synonymem „nymfiček“. Obecná známost ovšem s sebou až příliš často nese mnohá zjednodušení, literární dílo se scvrkává na banalitu. To se stalo i Lolitě, k jejímuž „věhlasu“ přispěly dvě filmové adaptace (1962 a 1997), v nichž byl mnohavrstevný a komplikovaný text nutně osekán na pouhopouhou obscénní historku o obsesivním vztahu dospělého muže k dvanáctileté nymfičce – tu první, černobílou, nezachránilo ani režijní umění Stanleye Kubricka.

Nabokovovu Lolitu totiž, podle mého názoru, nelze převést z jazyka literatury do jazyka nějakého jiného uměleckého žánru, aniž by utrpěla nějakou citelnou ztrátu. Načíst ji jako audioknihu je naopak ideální řešení – pokud najdete interpreta, jenž textu dokáže proniknout pod kůži, jako právě Miloslav Mejzlík. Nahrávka režiséra Michala Bureše je tedy v tomto ohledu téměř dokonalá. Vadou na kráse je snad jen to, že Nabokovův text byl proškrtán. Sice ne tolik, jako se to děje třeba u rozhlasových čtení z románů, ale přesto se z Lolity vytratily některé detaily, které mi připadají podstatné.

Nahrávky OneHotBook se už tradičně vyznačují nápaditými zvukovými doplňky čteného slova, které dotvářejí celkovou náladu. Tentokrát jsou zvukové předěly dílem Benoîta Boriese, který s vydavatelem spolupracoval už na titulech Poslední Laponec či Nebezpečné známosti. Zvuková koláž využívá hudbu Lukáše Hurníka pro dechové nástroje, která prohlubuje pocit smutku, jenž se posluchače s odvíjejícím se příběhem nutně zmocňuje, a rozličné zvuky, ruchy, šumy či hlasy, které souzní s mnohovrstevnatostí vyprávění.

Vladimir Nabokov: Lolita. OneHotBook. Překlad Pavel Dominik. Interpret Miroslav Mejzlík. Režie Michal Bureš. Formát 1 x CD mp3. Délka nahrávky 9 hodin 36 minut.

(Recenze byla napsána pro http://naposlech.cz )

Karel IV. ve zvuku

700. let od narození Karla IV. bylo letos tak mohutně připomínáno, že nemohlo opominout ani sféru zvukových knih.

Radioservis vyňal z archivu českého rozhlasu ty části nadmíru populárního pořadu Toulky českou minulostí, které se vztahují ke Karlu IV. a jeho vládě. Konkrétně jde o „schůzky“ číslo 121 až 153, odvysílané v letech 1997 až 1998. Je to tedy výlet nejen do hlubin českých dějin, ale i do starších vrstev jednoho z nejpopulárnějších rozhlasových pořadů. Třiatřicet dílů o Karlu IV. interpretuje ještě prvotní čtveřice vypravěčů – Ivana Valešová, František Derfler, Igor Bareš a Josef Veselý. Karlovské „toulky“ zabírají dva disky (formát mp3) a jsou rozprostřeny v 9 hodinách a 43 minutách. Posluchač prochází životem Karla IV. od „podivného dětství prince Václava“ až po císařovu smrt – a závěrečnou „soukromou podobiznu císaře římského a krále českého“. Kromě politického životopisu se mu panovník představuje jako zakladatel pražské univerzity či strůjce výstavby katedrály, jako „sběratel zemí“ ale i „sběratele věcí“. A kromě Karla z jednotlivých toulek plasticky vystupují další výrazné postavy doby – Matyáš z Arrasu, Petr Parléř, Arnošt z Pardubic, Konrád Waldhauser, Milíč z Kroměříže či Mistr Theodorik...

Zatímco Radiservis zprostředkoval moderní pohled na Karla IV., Supraphon šel přímo k pramenům a posluchačům nabízí Vlastní životopis Karla IV., neboli Vita Caroli, jak jej už počátkem sedmdesátých let načetli (tehdy ještě na dlouhohrající desky) Jan Kačer a Nina Divíšková. Důmyslně vystavěný literární autoportrét panovníka byl ve své době i v evropském kontextu dílem velmi ojedinělým – a dokládá to, co v textovém úvodu k nahrávce píše historik Jakub Pavel, který byl také překladatelem Karlova vlastního životopisu, totiž, že vzdělání na pařížské Sorbonně u Karla padlo „do vysoce úrodné půdy“. Supraphonský komplet dvou CD (celkový čas: 2 hodiny 18 minut) nabízí ovšem i hudební výpravu do minulosti. Již samotný text karlovské autobiografie je bohatě proložen hudbou, kterou z původních materiálů adaptoval Pavel Jurkovič, jenž na nahrávce také hraje a zpívá. Supraphon se ovšem s Vita Caroli v novém celku zároveň rozhodl reeditovat album Hudba v českých zemích v době Karla IV. z roku 1978. Skladby, které s největší pravděpodobností doléhaly i k uším římského císaře a českého krále – ať již v chrámu či během hostin a světských slavností – hrají a zpívají soubory Symposium musicum a Pražští madrigalisté.

Do třetice prošel mým uchem Karel fiktivní, románový. Už dlouho se v naší literatuře neobjevilo tak ambiciózní historické dílo, s jakým přišel Josef Bernard Prokop, když v nakladatelství Fortuna Libri vydal trilogii nazvanou Tajný deník císaře Karla IV. (což je zároveň název první části, na kterou navazují knihy Císař a císařovna a Císař a synové). Audiovydavatelství OneHotBook svěřilo interpretaci fiktivní, ale na historických faktech poučeného „deníku“ panovníka Jiřímu Dvořákovi, který dokázal, že mu hlas Karla IV. sedí stejně dobře jako třeba hlas vypravěče hebridských detektivek Petera Maye (ostatně s hlasy pomazaných hlav má Dvořák zkušenosti i z divadelních prken, kde hrál Macbetha i Jindřicha IV.). Prokopův text plyne skvostně, je znát, že autor má bohatou rozhlasovou zkušenost.

OneHotBook vydal během několika měsíců samostatně všechny tři díly. Nyní přichází s kompletem (4 x CD mp3, 31 hodin 21 minut). Vbrzku by se ovšem trilogie měla změnit v Lucemburskou petlalogii – to až přibudou nahrávky románů o Václavu IV. a Zikmundu Lucemburském.